Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Fízlové hajzlové / Poučená stupidita

Fízlové hajzlové / Poučená stupidita

kritika / Jiří Blažek / 28. 12. 2014

Francouzský houseový DJ Quentin Dupieux, alias Mr. Oizo, se nejvíce proslavil skladbou Flat Beat z roku 1999 a jejím hovadně groteskním videoklipem s maňáskem Erikem. O desetiletí později zahájil kariéru osobitého filmaře, odpovědného za neméně hovadné, nicméně velmi sofistikované filmy.

Průlomový Rubber se uvědoměle obracel k divákovi, konzumování filmové kultury i samotnému aktu dívání (se) a vysvětloval, jak přistoupit k absurdní kinematografii skrze princip „no reason“. S buñuelovským Wrong pak již Dupieux sebejistě ponořil diváka do zcela pokroucené fikce bez jakéhokoliv vodítka – kromě toho psího, zato s promyšlenou nonsensovou dramaturgií sršící jeden gag za druhým.

I čtvrtý Dupieuxův snímek Fízlové hajzlové pokračuje v duchu il mondo alla rovescia, světě postaveném na hlavu, kde pošetilost od dob Rabelaise, Carrolla, Dalího, Pythonů či Lynche (ve filmu hrají Grace Zabriskie a Ray Wise) představuje obrácenou moudrost, rub a nížinu oficiální pravdy, která nerespektuje konvence oficiálního světa. Například policisté, obvykle zástupci zákona, jsou zde pěšáky chaosu a zla: prodávají drogy, působí v gay pornu, sexuálně obtěžují, napomáhají vražedníkovi. Jinak démonický Marilyn Manson tu naopak figuruje v podobě přecitlivělého, možná prostituujícího – a především nenalíčeného – puberťáka. Předměty každodenní potřeby získávají na důležitosti či jsou užívány netradičním způsobem (pašování marihuany v potkanech), eventuálně dochází ke znepokojivým vpádům zdánlivě nesmyslných jevů (srnec na městském hřbitovu). Dupieux konceptem „no reason“ totiž umělecky formuluje své přesvědčení, že společenský systém uvnitř vykazuje iracionalitu: ne vždy máme vše zcela pod kontrolou, stejně jako ne vždy lze vše uspokojivě vysvětlit. Organické vytrhování věcí z běžného kontextu či jeho pozměňování Dupieuxovi umožňuje efektivně obnažit moc, ideologii, zákonitosti, na které absurdní stylizací upozorňuje a jež se jinak ve své zdánlivé neměnnosti skrývají pod rouškou přirozeného.

Snímek Fízlové hajzlové sice lze chápat jako volné pokračování Wrong (ne náhodou má původní název Wrong Cops a vrací se k postavě radikálního policisty Dukea), na rozdíl od něj ale postrádá fantasknost a jistou vrstevnatost. Fízlové hajzlové jsou syrovým rozborem nudy, perverze, prostoduchosti, buranství a trapnosti. Dané složky film přebírá do své formy, kterou pak diváka neúprosně znásilňuje – zarývá se mu pod kůži jako zdejší masivní elektronické beaty. Primitivní neurovnanost určuje už strukturu snímku. Ten byl zpočátku jen promo-epizodou uvedenou v Cannes, k níž se postupně dodalo dalších šest částí, a navzájem se promíchaly do formátu celovečerního filmu. Fízlové hajzlové proto bortí kontinuitu, která ve větší či menší míře charakterizovala předchozí snímky, a některé pointy policejních patálií vyznívají mezi ledabylými přechody a mrtvolkami do ztracena. K uvědomělé rozháranosti svým dílem přispěl scénář napsaný metodou intuitivního psaní, který nabízí těžko rozlišitelný nános tuposti a existenciální rozvážnosti. Nekultivovanému vizuálu vévodí vyšisované barvy zanesené škraloupem přirozeného světla, zatímco spontánní kamera nervózně přeostřuje v mělké hloubce pole, kde se uskutečňují ještě mělčí dialogické výstupy; výsledek dá vzpomenout na exploatační a béčkové produkce hlavně ze 70. let, aniž by však působil jako další „retro“. Stejně okouzlujícím způsobem neladné jsou i postavy rochnící se v rasismu, sexismu, šovinismu a dalších nenáležitých ismech, např. carpenterovská figura jednookého policejního DJ s monstrózní zduřeninou na hlavě.

Dupieuxova drzá oslava ošklivosti nejvíce naplňuje jeho tezi o ne-filmu, který problematizuje tradiční produkční i vyprávěcí konvence; testuje hranice filmovosti. Znalé diváky potěší nejedna okolnost, která obohacuje podivínské universum tohoto Francouze. Ať už to jsou herecké návraty, autobiografické části věnované hudebnímu průmyslu nebo pokračování v intertextualitě, jako když si Eric Roberts kupuje drogy nebo když postavy v televizi sledují scénu z Rubberu.

Fízlové hajzlové (Wrong Cops, 2014, IMDb)
Režie, scénář, kamera, střih, hudba: Quentin Dupieux, hrají: Mark Burnham, Eric Judor, Steve Little, Marilyn Manson, Grace Zabriskie, Arden Myrin, Eric Roberts, Eric Wareheim, Ray Wise ad., 83 min., distribuce: Artcam (premiéra v ČR 18. 9. 2014).

Fízlové hajzlové (Wrong Cops, 2014, IMDb)
Režie, scénář, kamera, střih, hudba: Quentin Dupieux, hrají: Mark Burnham, Eric Judor, Steve Little, Marilyn Manson, Grace Zabriskie, Arden Myrin, Eric Roberts, Eric Wareheim, Ray Wise ad., 83 min., distribuce: Artcam (premiéra v ČR 18. 9. 2014).

Přečteno 2857x

Článek vyšel v časopise Cinepur #96, prosinec 2014.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3 /3

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Fízlové hajzlové

****  CINEPUR (2.3)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #128

#128

duben 2020



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Epizoda IX: Vzestup déjà vu / Star Wars: Vzestup Skywalkera

Nebýt slyšet není důvod k mlčení / Bídníci

K čemu manželství? / Manželská historie

Žít jako mafián, zemřít jako člověk / První zrádce

Tam někde ve filmu je pravda / Slitování

Milostný dopis svobodě / Portrét dívky v plamenech

Hoří, mí vlastníci / Vlastníci

Konspirační chobotnička / Odložený případ Hammarskjöld


DALŠÍ Z RUBRIKY

Eastwood o Eastwoodovi

Danny Boyle zfilmuje biblický příběh o Metuzalémovi

Tisíc tváří hrdiny / Richard Jewell

Verhoeven chystá seriál podle Maupassantova románu Miláček

Válka jako vychytávka / 1917

Velkej chlap potřebuje velkej diamant / Drahokam

Život je krásňoučký / Králíček Jojo

Malé ženy v kalhotách / Malé ženy


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Líná zátoka / Kdo kanibalizuje koho

Pomíjivost věčnosti / Mezinárodní workshop Filmové dědictví: současnost a budoucnost

Aferim! / Stopaři romských otroků

Americká kocovina Larryho Clarka / Od Kids po The Smell of Us

Pestrobarvec petrklíčový / Padesát odstínů motýlích křídel


RUBRIKY

anketa (25) / český film (95) / český talent (34) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / distribuce (1) / dvd (121) / editorial (102) / fenomén (73) / festival (93) / flashback (2) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (121) / komiks (10) / kritika (841) / mimo kino (1) / minikritika (113) / nekrolog (1) / novinka (767) / objev (3) / pojem (36) / portrét (14) / profil (108) / reflexe (24) / report (114) / rozhovor (166) / scénář (4) / soundtrack (49) / téma (926) / televize (108) / tisková zpráva (1) / událost týdne (255) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (66) / web (42) / zoom (161)

Cinepur #96 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #96, prosinec 2014

Z obsahu tištěného čísla:

Klauni (Matěj Nytra, dvd)

Trilogie přízraků / Komplexní minimalismus Christiana Petzolda (Čestmír Lang, Anna Tyszecka, téma)

Pohodlné místo / Německý filmový průmysl (Karsten Kastelan, téma)

Děti / Bezútěšnost bez deprese (Michal Škamla, kritika)

The Naked City (Jana Bébarová, dvd)

Zmizelá / Manželství jako hra se zvraty (Ivo Michalík, kritika)

+ více...