Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Film je jako snění / Rozhovor s tibetským režisérem Pemou Tsedenem

Film je jako snění / Rozhovor s tibetským režisérem Pemou Tsedenem

rozhovor / minikritika / Marek Čermák / 22. 11. 2019

Ze tří dětí narozených chudým tibetským nomádům byl Pema Tseden tím jediným, které dokončilo studia. Nejprve se věnoval tibetské literatuře, pak, díky nadaci Trace Foundation podporující rozvoj a vzdělávání minoritní tibetské komunity začal studovat režii na Pekingské filmové akademii, kde se stal prvním studentem s tibetským občanstvím v historii. Jeho první celovečerní film byl v roce 2005 oceněn jako Nejlepší režijní debut na čínských cenách Zlatého kohouta a pod názvem Nehybné kameny (nebo i Tiché svaté kameny) se dostal také do českých kin. V roce 2009 Tseden uspěl s filmem Hledání duše na filmovém festivalu v Šanghaji, následující Starý pes zvítězil o tři roky později na festivalu v Brooklynu a snímky Tharlo (2015) a Jinpa (2018) se promítaly v Benátkách, kde oba získaly cenu na scénář. Letos soutěžil v benátské sekci Horizonty s novinkou Balón.

Tibeťané byli dlouhou dobu pouze objekty zájmu a protagonisty filmů jiných režisérů, teprve nyní začínají natáčet i oni sami. Vnímáte tuto proměnu?

Rozhodně. Když jsem sám začal točit, chtěl jsem ukázat opravdový Tibet. Všechny filmy o něm, které jsem do té doby viděl, ho totiž nezobrazovaly pravdivě. To jsem chtěl změnit. Doufal jsem, že jednoho dne budu moct prezentovat svoji vlastní kulturu a to mě pro mou filmovou tvorbu inspirovalo nejvíc. Jak dnes vypadají možnosti Tibeťanů setkat se se současnou kinematografií a s filmem obecně? Já jsem se narodil v malé vesnici v době, kdy jediná kina, která existovala, byla venkovní. Všichni Tibeťané tam viděli stejné propagandistické snímky, které se co do obsahu a formy téměř nelišily. Dnes už v Tibetu máme i opravdová kamenná kina a multiplexy, takže mladá generace může normálně chodit do kin a sledovat současné filmy. Samozřejmě že ne ve všech oblastech. A když se lidem nechce nikam jít, pustí si film v televizi nebo na internetu. Ta venkovní kina ještě stále existují, ale už je navštěvuje stále méně a méně lidí.

Jako první Tibeťan jste vystudoval Filmovou akademii v Pekingu. Cítil jste tam kvůli své národnosti nějaký hendikep?

Na žádné přímé překážky jsem nenarazil. Přihlásil jsem se tam až poté, co jsem už měl hotového magistra z jiného oboru a byl jsem si jistý, že se filmu chci opravdu věnovat. Pekingská filmová akademie je profesionální místo a vzhledem k tomu, že jsem byl zároveň spisovatel, který už v té době psal čínsky, neměl jsem ani žádné problémy s jazykem. Mým největším mínusem byla nulová znalost kinematografie, jelikož jsem v Tibetu neměl možnost vidět příliš filmů z historie, které na PFA všichni znali. Mám na mysli všechna ta základní a všeobecně známá filmová díla. První semestr jsem tedy jen sledoval filmy a načítal knihy, abych všechno dohnal.

Máte pocit, že se Tibet a jeho kultura proměňuje? Protože právě střet mezi starým a novým patří k nejsilnějších motivům filmu Balón.

Rozhodně. Jednak se to projevuje ve způsobu vzájemné komunikace, druhak v tom, jak se prvky tibetské kultury přenáší z generace na generaci. Vzdělávací systém se nyní snaží zahrnovat kulturní historii i novodobé dějiny. Tato tendence se projevuje také v kinematografii, jelikož právě ta výrazně přispívá k šíření tibetské kultury.

Ve filmu Balón mimojiné zkoumáte tibetské tradice a sexuální život. Harmonii ústřední rodiny, která na izolovaném venkově chová ovce, totiž naruší objevení kondomu a předsudky vůči antikoncepci. Co vás vedlo k takto koncipovanému příběhu?

Předně je celý příběh postavený na mém chápání a vnímání reálného života v Tibetu. Když mě něco inspiruje, snažím se to co nejvíc přiblížit skutečnosti a opravdovým situacím, z nichž pak vznikne příběh. Všechna místa, kde se posléze odehrává, jsou založena na mých vzpomínkách z míst, kde jsem vyrůstal. Ale jelikož jsem filmař, jsou samozřejmě některá estetická rozhodnutí založena na čistě vizuální inspiraci. Například nápad na film Balón jsem dostal při jedné procházce po Pekingu, v okamžiku, kdy jsem pohlédl na oblohu a viděl jsem tam letící balónek. Ten výjev mě k sobě přitáhl a nápad byl na světě.

V jakých produkčních podmínkách tento film pak vznikal?

Nemůžu říct, že by šlo o jednoduché natáčení, už kvůli tomu, že jsme pracovali ve vysokých tibetských horách. Kdybych to srovnal s běžnými podmínkami, tak se jednalo o docela náročné prostředí. A v něm jsme točili víc než čtyřicet dní a štáb čítal víc než šedesát osob, čínské filmové štáby jsou totiž početné. Důležité ale bylo, že všichni jeho členové byli sjednocení, pracovali téměř jednomyslně a dělali to nejlepší, co se dalo. Jediným problémem bylo, že natáčení probíhalo ve vysokých horách a někteří členové štábu špatně nesli výšky nad pět tisíc metrů. Oproti filmu Jinpa, který jsme taky natáčeli v oblasti Hoh Xil, naštěstí nedošlo k žádným závažným zdravotním problémům.

V Balónu nejprve přísně dodržujete realistický styl, ale poté překvapíte zařazením snové sekvence. Jak pracujete se sny ve filmu?

Snění je úzce ovlivněno okolím, ve kterém žiji. Vyrůstal jsem v nábožensky založeném prostředí, kde se učí, že sny jsou s běžným životem propojeny. Taková filozofie samozřejmě má vliv na to, jak přemýšlím, a mám za to, že sny ovlivňují i mě samotného a moji osobní zkušenost. Film a snění si jsou podobné.

Nejprve jste studoval literaturu, ale film je médium, které ke komunikaci předně využívá vizualitu. Jsou pro vás důležitější slova, nebo obrazy?

Obě média pro mě představují způsob, jak se mohu vyjadřovat, a obě jsou mi blízká. Jestli se mě ptáte, které z nich je pro mě důležitější, musím odpovědět, že obě stejně. I když literatura je mi možná bližší, protože víc souzní s mým vnitřním prožíváním. Dalo by se říct, že slova s sebou nesou méně omezení a konkrétnosti, takže jsou svobodnější. Ovšem vnímání film může také ovlivnit mnoho věcí, musíte myslet na rozdíly mezi skutečností a sněním, a proto je film z hlediska imaginace také důležité médium. Mimochodem, díky studiu literatury jsem se měl možnost seznámit i s tou českou a zvlášť se mi líbí jedna konkrétní filmová adaptace knihy Bohumila Hrabala.

To je i u nás dost oblíbený autor. Vzpomenete si která?

Viděl jsem ji už docela dávno, ale působila poměrně novodobě. Hlavní postava byl nějaký číšník…

Obsluhoval jsem anglického krále?

Ano! To je ona!

Jak pracujete se symbolikou barev? Váš předchozí film Jinpa je téměř monochromatický a barva pleti jednotlivých postav, stejně jako okolní krajina, je skoro vybledlá – vyjma výrazných červených motivů. Tento odstín, společně se zelenou, jste vybral jako ústřední barvu i v Balónu.

Ve snímku Jinpa byla barevnost pro příběh důležitá, protože se tam střídají tři časové roviny – přítomnost, minulost a snění. Každou z těchto linií jsem se snažil vizuálně odlišit. Také jsem chtěl, aby byla z obrazu cítit textura filmového materiálu, natáčeli jsme na 35mm pás. V případě Balónu jsou pak barvy spjaté s okolím a hlavně s emocemi jednajících postav. Používám vysoký kontrast a pak saturaci, hlavně tedy v úvodní scéně, kde je tráva ve skutečnosti tak výrazně zelená, že to vypadá, že je léto. Ale my jsme ji v postprodukci dodali spíš podzimní nádech. Celá scéna je mírně do žluta tak, aby obraz korespondoval s obsahem rozhovoru, který spolu vedou zástupci všech tří generací.

Pracujete raději s herci, nebo spíš neherci? Připadá mi, že v případě herců může být obtížné vysvětlovat obsah scény, který je tak úzce spjatý s přesně danou kulturou.

V Balónu jsou herci, ale i neherci jako ti dva malí kluci a představitel dědy. V případě profesionálů jde i o lidi, kteří mají za sebou mnoho celovečerních filmů a zároveň pochází ze stejného kulturního zázemí, znají všechny místní zvyky i obyčejný život. Komunikace s nimi proto probíhala jednoduše, vše bylo autentické. Pouze herečka, která ve filmu hraje jeptišku, jeptiškou nikdy nebyla, s ní bylo proto o něco víc práce. Dokonce jsme ji poslali do skutečného kláštera. Ostatní jeptišky ji tam přijaly mezi sebe a ona se od nich učila jejich chování a způsobu komunikace. Zkrátka všechno, aby měla z čeho čerpat a aby její postava působila přirozeně.

Balón, stejně jako většina vašich předchozích filmů, nekončí žádnou definitivní odpovědí. Máte rád otevřené konce?

Nechci až tak důsledně rozhodovat o osudech svých postav. To nechávám na divácích.

Krajina mezilidské uzavřenosti / Balón

Nenápadný výjev dvou dětí, které se po rozlehlé horské pláni prohání s nafouknutým balónkem, je vstupní branou do existenciálně-lyrického příběhu v současnosti nejznámějšího tibetského režiséra Pemy Tsedena. Úvodní scéna po chvíli mění svou atmosféru, jakmile vyjde najevo, že balónek je ve skutečnosti prezervativ, který nepoučené děti ukradly rodičům.

Pema Tseden využívá této na první pohled komické zápletky k vyprávění o daleko hlubších problémech ve společnosti, pro níž je otázka sexuality tabu, navzdory tomu, že celé její fungování závisí na předávání životních zkušeností z jedné generace na druhou a zároveň na pochopení přírodních zákonitostí. S tím, jak se ve filmu rozvíjí další a další témata (interrupce, plánované rodičovství, ale i odchod k církevnímu řádu), proměňuje se zároveň forma vyprávění. Tseden příběh otevírá syrovou ruční kamerou, která výrazně dominuje první částí snímku. Jak se děj dotýká stále niternějších pocitů a metafyzických témat, zapojuje režisér do vyprávění symbolismus – projevující se například na úrovni obrazového oddělení postav v rámci kompozice – i lyrické prvky ve formě snů. V nich režisér netradičně zobrazuje tibetskou krajinu, jejíž magicko-exotický charakter je klíčový pro atmosféru příběhu a postavy v něm. Rozlehlost, projevovaná při záběrech na náhorní tibetské plošiny, kontrastuje s dějem, který je ve svém důsledku primárně o mezilidské uzavřenosti.

Přečteno 160x

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
5 /1

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #126

#126

prosinec 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY rozhovor

Film je jako snění / Rozhovor s tibetským režisérem Pemou Tsedenem

Vyprávět a pak zničit / Rozhovor s Denisem Côtém

Chyběla mi minulost / Rozhovor s režisérem Cătălinem Mituleskem

Animace je maraton / Rozhovor s Martinem Vandasem

Rozhovor s Maurem Hercem / K srdci mechanismu

Rozhovor s ředitelem La Quinzaine Edouardem Waintropem

Dál, jinam, drzeji / Rozhovor s uměleckým ředitelem festivalu v Rotterdamu

Divák platí, aby přijímal / Rozhovor s Bertrandem Bonellem


DALŠÍ Z RUBRIKY minikritika

Rallye smrti

U mě dobrý

Déja vu

Země mrtvých

Obchodník se smrtí

Elizabethtown

Domino

Restart


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Benátky: Babyteeth je suverénním debutem australské režisérky

Benátská soutěž zkraje nabídla filmy o manželství i vesmíru


RUBRIKY

anketa (24) / český film (86) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (100) / fenomén (73) / festival (88) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (119) / komiks (10) / kritika (823) / minikritika (113) / nekrolog (1) / novinka (744) / objev (3) / pojem (36) / portrét (13) / profil (107) / reflexe (24) / report (112) / rozhovor (163) / scénář (4) / soundtrack (47) / téma (912) / televize (106) / tisková zpráva (1) / událost týdne (246) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (64) / web (42) / zoom (159)