Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Vymítač předsudků / Antologie města duchů

Vymítač předsudků / Antologie města duchů

kritika / Ondřej Pavlík / 19. 12. 2019

Pro autorského režiséra Denise Côtého je quebecký venkov jakýmsi filmařským domovem. Situoval sem většinu svých subtilně vychýlených dramat, jež spolehlivě rozrušují divácké pohodlí mixem různorodých žánrových poloh, suše podávaných absurdit a tušeného společenského komentáře. Ač režisér již dříve zapojoval do svých eklektických děl hororově-mysteriózní prvky, dosud nikdy je nevytěžoval tak vydatně jako v novinkové Antologii města duchů. Zde se z Côtého stává nejen všímavý, lehce ironický glosátor života na kanadském zapadákově, ale také hotový vymítač maloměšťáckých předsudků.

Poté, co mladý Simon strhne volant svého sporťáku zničehonic prudce stranou a na místě zemře, zasáhne už tak pochmurné městečko Irénée-les-Neiges skupinový smutek. Jenže co když to není smrt, ale nevysvětlitelný návrat zesnulých obyvatel, s čím si místní komunita nedokáže poradit? Vzhledem k ansámblovému pojetí vyprávění, čítajícímu zhruba desítku postav, jde o námět jako stvořený pro butikovou minisérii à la Twin Peaks. Od podobné zápletky s nevysvětlitelnými, přesto však civilními návraty zemřelých se ostatně odrážel i francouzský seriál Znovuzrozeni. Côté na necelých devadesáti minutách žongluje s protagonisty, od protivně asertivní starostky po mile bláznivou Adèle, co mu síly stačí. Chvíle žalu či vnitřního zmatku se mu ale ani tak nedaří dostatečně procítit. Tuto absenci pak vynahrazuje hutný, zrnitý lo-fi styl umrleckého bezčasí a vedle toho i ozvláštňující práce s konvencemi duchařských příběhů.

Na Antologii města duchů bychom mohli bez váhání navěsit několik témat, která skrze svoji záhrobní historku načíná a řeší: vztah vesnice a města, lidskou omezenost a xenofobii, individualismus, neochotu přijmout vlastní minulost a dědictví. To by ale samo o sobě nebylo nic výjimečného či překvapivého. Horor a strašidelné báchorky obecně od pradávna vyjadřovaly skrze nadpřirozeno široce sdílené obavy či potlačené úzkosti. Invenčnost Côtého snímku tkví především v tom, jak o těchto tématech pojednává a jak přitom nenápadně ohýbá žánrová klišé.

Antologie města duchů provokuje tím, že hororové postupy ani přímočaře nenásleduje, ale ani je okatě nepodvrací. Mnohokrát se tu ze zašedlé, zrezlé, prochladlé krajiny vynořují obrazy, jež by hladce zapadly například do nedávného filmu Neutečeš: matně rozeznatelné, neznámé siluety postávají kdesi v dáli poblíž horizontu a znervózňují svým loudavým pohybem. Kdo jsou? Co chtějí? Dočkáme se i hrstky lekaček, byť mírných a bez drastického vyústění. Právě šokující a násilné momenty, v nichž se husí kůži nahánějící skryté nekonkrétno přelije do děsivě hmotného konkrétna, tady schází. Místo toho se předmětem intenzivnějšího zkoumání stávají samotné reakce vystrašených postav, a tedy i částečně reakce naše. Proč se bojíme něčeho, co nám zjevně nijak neubližuje? A z čeho naše obavy pramení?

V jedné ze scén utěšuje postarší pár vystrašenou, psychicky nestabilní Adèle, která před pár okamžiky znenadání zahlédla celé uskupení navrátivších se zesnulých. „Tvůj strach je iracionální,“ vysvětlují jí konejšivě, když mladá žena zajíkavě vypočítává, kolik prášků bere. Ironické přitom je, že racionální základ ve skutečnosti postrádá i nechápavá bázeň té papírově soudné většiny obyvatel. Trpělivým odsouváním tajemných navrátilců do vzdálených prostorových plánů pak film postupně smazává rozdíly mezi živými a nemrtvými. Jak moc je vůbec „naživu“ ten, kdo vyjadřuje podezřívavost či přímo despekt ke svému domovu a lidem v jeho bezprostředním okolí?

Antologie města duchů nepatří mezi filmy, které strhávají afektovanými emocemi, okázalou virtuozitou nebo přesně načasovanými zvraty. Pod desaturovaným nánosem ospalé všednosti však schovává křehkou, a přitom rafinovaně podanou výpověď o obyčejné stereotypní uzavřenosti a o nutkavé tendenci tuto uzavřenost opomíjet, nebo z ní naopak za každou cenu prchnout. Kdo je tady ve skutečnosti monstrem, zůstává až do konce otevřené. Côté totiž dobře ví, že odpověď vždy záleží na tom, kdo se zrovna dívá.

Přečteno 1232x

Článek vyšel v časopise Cinepur #126, prosinec 2019.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
5 /1

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #130

#130

srpen 2020



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Ženská tvář války / Vysoká dívka

Půvab a moudrost motivačních citátů / Kdybys jen tušil

Šíleně smutný Asiat / Ocas tygra

Tancem proti homofobii / Dokud se tančí

Paměť strojů / Efekt Vašulka

O včelách a lidech / Země medu

Žánrové tropy v subtropech / Kanáři

Potratit v Americe / Never Rarely Sometimes Always


DALŠÍ Z RUBRIKY

Eastwood o Eastwoodovi

Kniha o Pavlovi a Daně

Ondřej Šálek / Pochopení za každou cenu

Editorial 130: Kinematografie Hongkongu

Mezi žánry, přístupy a autory / Neviditelná legenda Corey Yuen

Falešní hráči hongkongské komedie / Filmy bratrů Huiových

Hongkongská nová vlna / Jak televize reformovala kinematografii

Úvod k tématu: Kinematografie Hongkongu


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Žánrové tropy v subtropech / Kanáři

Život je krásňoučký / Králíček Jojo

Hoří, mí vlastníci / Vlastníci

Berlinale: Ať žije Tsai a jeho taktilní filmová masáž!

Berlinale: DAU oživuje drásavou realitu stalinského Ruska


RUBRIKY

anketa (25) / český film (97) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (104) / fenomén (73) / festival (93) / flashback (4) / fragment (18) / glosa (214) / horizont (29) / hudba (24) / kamera-pero (1) / kauza (33) / kniha (123) / kritika (969) / mimo kino (162) / nekrolog (1) / novinka (774) / objev (2) / pojem (36) / portrét (16) / profil (110) / reflexe (25) / report (115) / rozhovor (167) / scénář (4) / soundtrack (51) / téma (939) / televize (110) / událost týdne (259) / videohra (68) / web (42) / zoom (163)

Cinepur #126 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #126, prosinec 2019

Z obsahu tištěného čísla:

Vymítač předsudků / Antologie města duchů (Ondřej Pavlík, kritika)

Big (not) in Japan / Anime na Netflixu (Antonín Tesař, téma)

Králové a slouhové v zadrátovaných bažinách / Král Šumavy (Jan Foll, kniha)

(Para)normální trauma / Dům na kopci a Mike Flanagan v hororové tvorbě Netflixu (Dan Krátký, téma)

Nepohodlná hra mezi filmem a divákem / Lun Sevnik (Vítězslav Chovanec, profil)

Algoritmický výběr druhů / Netflix a dokumentární film (Martin Šrajer, téma)

+ více...